Příspěvky od mých klientů

Vážené klientky a vážení klienti, na této stránce můžete prezentovat svoje příběhy

Zde můžete ukázat svoje díla jako obrazy/ fotografie/ vyšívání/ videa /umění / knihy apod., které Vám pomohly na Vaší cestě. Pokud máte zájem sdílet Vaše dílo, prosím pošlete mi jeho fotografii na e-mail: stvrtecka.livia@gmail.com. Limit na velikost přílohy jednoho e-mailu je 25 MB. Můžete mi napsat Vaše křestní jméno nebo jenom iniciály, region / město, ze kterého jste a jak Vám tohle pomohlo. Vše nahraji osobně a je zcela anonymní. Pojďme si pomáhat navzájem.

Kreslení je jeden ze způsobů, jak mé klientky a klienti zvládají těžké situace. Podívejte se na ukázku z kreseb, kde se používají různé techniky.

Busta – tempera.

Člun – akvarel.

Kozel – tužka.

Pacientce s depresemi pomáhá vytvářet koláže a tím vytváří radost sobě i druhým.

Kreslení a mít možnost vložit na papír své pocity, myšlenky, představy mi pomáhá vidět svět i z jiné perspektivy.

Bolest a krása na ženském těle.

Žena s kloboukem.

Text klientky: NELAMME SI KOSTI – NESKÁKEJME ZE STROMŮ

Když jsem do terapie poprvé sama chtěla vstoupit, přesvědčila mě k tomu intenzita vzteklých chvil, které v tu dobu už mnohem více ovládaly mě, než já je a silně dopadaly i na moje okolí. Bylo to těsně se začátkem covidu a v průběhu mnoha dalších pro mě nových lidí a cest. Dříve jsem chodila na terapie vždy alespoň částečně z donucení a s odporem – protože jsem necítila problém. Tentokrát jsem byla upřímná, držela se pevně, důležité pro mě bylo se dozvídat, ne tolik mluvit. Formulování myšlenek do vět se mi zdálo složité.

Během doby, kdy v terapii jsem, se toho v mém osobním životě událo mnoho. Během let jsem i na několik měsíců terapii přerušila s dojmem pevné půdy pod pevnýma nohama, která se za pár měsíců rozmělnila propadla. Vrátila jsem se do terapie.

Vzteklé chvíle pro mě dnes nejsou hlavní téma, ale slepá úniková ulička, na kterou se učím neuhýbat, pochopit ji. Témata mám jiná – ta, která jsem nikdy neotevřela, která jsem měla za pevně uzavřená, která byla hluboko schovaná nebo ta, která jsem měla za zodpovězená a jasná. Ten proces je někdy unavující – další, další, další téma a otázka se vynořuje a ty už chceš být vyřešená. Někdy (většinou) je to ale zábava. S každou zodpovězenou otázkou se dozvídám víc sama o sobě a díky tomu se mám radši a chci o sobě vědět víc – chci, abych se měla lépe. A za to mi to stojí.

Poprvé jsem do terapie vstoupila se zlomenou rukou, chtěla jsem jí od terapeutky zasádrovat, podat anestetika a počkat na srůst kosti. Místo toho jsem si ale kosti lámala každý týden dál, protože jsem z radosti, nudy, smutku a kdovíčeho ještě, lezla na strom s skákala z něj dolů. Terapeutka byla první, kdo se mnou mluvil o tom, že lepší bude na ten strom nelézt, a nejen o tom, jak jsem spadla. Lezení na stromy, nejen na ten jeden, se v terapii odnaučuji někdy rychle, někdy pomalu, ale vím, že jistě.

Má dosavadní zásadní zjištění:

• Je v pořádku a správné hledat pomoc

• Je v pořádku si odpočinout

• Je v pořádku zabývat se sama sebou

• Není dobré cokoliv předpokládat